Když jsem se rozhodl, že se podívám na Bornholm, začal jsem o něm shánět podrobné informace. Postupně jsem na internetu "procestoval" celý Bornholm, až by se mohlo zdát, že už mě tam nemůže nic překvapit nebo ohromit. Naštěstí tomu tak nebylo a o zážitky nebyla nouze.
Před chvílí jsem se vylodil v Nexo. Kolem přístavu vede hlavní silnice. Občas po ní projede auto, zvolna, beze spěchu. Projíždím uličkami a klid a pohoda je téměř hmatatelná, lidé usměvaví, nespěchají. Vybavuje se mi citát z knížky Ostrovy, majáky a mosty od Jana Buriana: "Evropa je jako rozjetý vlak, člověk musí být rychlý, aby mu neujel. V Dánsku ten vlak jede pomalu. A na Bornholmu, tam na vás i počká".
Opouštím Nexo a po hlavní silnici se vydávám směrem do vnitrozemí. Silnice je široká, asfaltová, se širokou krajnicí. Po chvíli mě míjí první auto a troubí na mě. Vidím řidiče, jak mi ukazuje na okraj silnice. Aha, už mi to došlo, to není široká krajnice, ale cyklevej neboli cyklocesta. Vjíždím tedy za bílou čáru a od tohoto okamžiku mohu říct, že jsem se s auty setkával na jedné vozovce už jen minimálně. Po pár kilometrech se cyklocesta zcela odděluje od silnice a krásná, široká, asfaltová vede souběžně se silnicí. Blížím se k odbočce ze silnice, na kole jsem zvyklý být opatrný vzhledem k okolnímu provozu a tak zpomaluji a vyčkávám, co udělá auto odbočující ze silnice. Všimne si mě, nebo mi odbočí před nosem? Obavy byly zbytečné, auto zcela samozřejmě zastavuje a já projíždím. S každým kilometrem ujetým na Bornholmu se mi vrací na mysl slogan, že "Bornholm je cyklistický ráj", na který jsem na internetu narazil několikrát. Ale poučený reklamami, které hlásají, že to a ono je "nej", "super", "hyper", "mega" a kdovíco ještě, jsem tento slogan nebral příliš vážně. Ale on opravdu vůbec nepřehání!
V poklidu si šlapu, sluníčko hřeje, v poli stojí statek, k němuž vede odbočka. U odbočky stojí stoleček a na něm nasáčkovaná zelenina a ovoce. Je tu někdo, že bych si nějaké ovoce koupil? Není. Není tu nikdo, jen kasička a cenovky u sáčků se zeleninou a ovocem. Ano, o tomto způsobu prodeje jsem četl na internetu, jen jsem tomu nějak nevěřil. Hodím minci do kasičky, slyším jak zacinká o další mince, které již v kasičce jsou, beru si ovoce a jedu dál. U jiné odbočky je stůl se suvenýry, u další květiny, potom opět zelenina. Také jsem na internetu četl, že Bornholmané nezamykají své domy, ale to jsem neměl možnost si ověřit.
Vystoupal jsem pěšinou mezi keři a přede mnou se objevil nádherný kamenný maják Hammer Fyr. Z jeho ochozu by byl určitě krásný výhled. Přicházím blíž k majáku a teprve z blízka vidím, že na dřevěných dveřích je papírová cedulka, že maják je volně přístupný. Beru za kliku a opravdu, jsem v chodbě. Nalevo je vstup na točité kamenné schodiště. Napravo jsou dveře do přilehlého domku, na dveřích je nápis "privat". Nezkouším, zda Bornholmané zamykají své domy a vydávám se po kamenném schodišti vzhůru. Kamenné schody končí na mezipatře a nahoru vedou ještě uzoučké točité ocelové schody. A už jsem na ochoze, těsně pod prosklenou špicí majáku. Výhled je okouzlující a k tomu ten pocit, kdy se v duchu na chvíli stávám strážcem majáku na malém skalnatém ostrůvku, odříznutý od světa nejméně na půl roku, kdy na moři zuří jedna bouře za druhou, fičí ledový vítr a do tváře mi žene sněhové vločky a ledové krystalky. Je snadné si to představit a malovat takto romanticky, když místo ledových krystalků cítím na tváři paprsky zapadajícího sluníčka a od civilizace mě dělí pár minut chůze.
Loď Jantar vyplouvá z Nexo zpět k pevnině. Nijak zvlášť se v duchu s Bornholmem neloučím, na to jsem v tuto chvíli příliš unavený a zážitky jsou příliš čerstvé. A také vím, že jsem tu nebyl naposledy, určitě se sem ještě v budoucnu vrátím. Zajímá mě, jak tu vypadá život v zimě...
